Únor 2011

Hm téma týdne Sex

24. února 2011 v 20:49 Daily blabbering
Toš, ano opravdu používám toš a naprosdto vůbec mě nezajímá, zda to existuje nebo ne! (Hahahahahaha) Jsem slušná dívenka a o těchto věcech se tu nebudu vyjadřovat xD Avatar mluví za vše :D

And just like that, it disappeared...

22. února 2011 v 22:36 Daily blabbering
s
Je to hrozná pocit, když si uvědomíte, že něco, co pro vás bylo naprostou samozřejmostí se změnilo nebo dokonce zmizelo úplně. Lidé se mění, já se měním, takže je jasné, že i moje vztahy s lidmi se budou měnit. Ale co když jsem to všechno nechtěla? Co když chci všechno vrátit zpátky, jak to bylo dřív? Když se vám podaří nějaký úspěch nebo zažijete skvělou životní zkušenost a jste náhodou známá osoba, ptají se vás novináři: "Co byste udělal, kdybyste tuto možnost měl znovu?" "Rozhodla byste se stejně jako teď?"
Někdy bych si přála vidět do budoucnosti. Vidět nějaké důležité body mého života a klidně by mi nevasilo vidět ty špatné. Protože pak bych měla šanci je změnit. 
Dneska jsme ve škole v angličtině  (byla jedna ze dvou hodin, na které jsem se dostavila xD) došli k tématu životních změn, jejich pozitiv a negativ, vlastní postoj ke změnám, vzpomínka na nějakou změnu, která změnila náš život, ať už pozitivně či negativně. A já si zase samozřejmě vzpomněla na tu událost ze září 2009. Člověk by čekal, že po takové době už bych měla být over it a já se nad tím pořád zastavuju, pořád bych chtěla vrátit čas, napravit vše, snažit se víc, aby se ta osudná změna vůbec nestala...Když se ptala lidí, jaký mají postoj ke změnám, všichni to brali jako postoj k životním příležitostem, kdy můžeš a nemusíš změnu udělat. Kdyby se ale zeptala mě, odpověděla bych, že život už mě naučil, že každá změna je dobrá. I ta změna, kterou si nemůžeš vybrat ti vždy dá něco dobrého. Ať už to je zjištění, že jsi něco dělal špatně, nebo že zjistíš, co si o tobě někteří lidi vůbec myslí nebo, a to jsou ty nejhorší změny v životě, naučíš se příjimat špatné věci, zjistíš, že život není pohádka, že katastrofy, o kterých slýcháš ve zprávách se můžou stát i tobě, že úmrtí v rodině je vlastně běžná životní zkušenost...že když jsme tehdy tvrdili, jak moc máme problémů, byly to jen malé prkotiny a náš život byl veskutečnosti jednoduchý a to období bylo jedním z nejšťastnějších....
Kdybych jako zadání slohové práce dostala  uváhu na téma Životní změny bylo by asi strašně jednoduché ji napsat. Bylo by asi mnohem těžší ji dát do čitelné podoby souvislého smysluplného textu. Protože k těmhle věcem je tolik co říct, v hlavě mám tisíc myšlenek a názorů a je těžké to množství urovnat. A to není jen problém tématu životních změn. Poslední dobou, když píšu jen tak sem nebo třeba i do písemky jako dneska. Napíšu hned to, co mi přijde z mozku nervy až do prstů. Nemá to hlavu, patu, žádný řád. Jen jedna myšlenka za druhou, neutříděný tok slov, spousta blábolů většinou o tom samém. Moje myšlenkové pochody jsou opravdu zajímavé. A jsem sadomasochista. Sama si působím bolest a ještě se v tom vyžívám. Myslím tím psaní článků tomuto podobných, rozbrečením sama sebe vzpomínkami. V ostatních věcech, kdy si ubližuju se zas až tak nevyžívám xD A nedávno mi bylo řečeno, že můj problém je strašná prkotina, že bych neměla otálet a říct určitému člověku své city k němu. Je sice pěkné, že kamarádka se mě snaží postrčit k rozhodnutí a konání, ale asi bych s tím neotálela, kdyby tu nebylo ale... Víte, je totiž 
složité, když se zamilujete do svého kamaráda. Když se bojíte mu to říct, protože to může zničit vaše přátelství. Že když to nevyjde, když vaše city neopětuje, tak už to nikdy nebude jako dřív. A proto já hloupá radši uletím s prvním borcem, teda s prvním pěkným borcem, který se namane, jen co vidím, že můj objekt lásky se snaží sbalit nějakou random dívku. Tohle se mimochodem stalo na sobotní afterparty po MČR a hodně tomu napomohlo, když jsem se docela slušně opila...A marně si nalhávám, že k tomuto kamarádovi už žádné vážné city necítím. Že mi to všechno jen ubližuje. Ale třeba můj mozek zvítězí nad mým srdcem (které vlastně s city nemá ve skutečnosti nic společného :D) přestanu se trápit a bude mi jedno, že můj vysněný někde nabaluje nějakou ženskou. Ještě ke všemu nechápu, proč ten blbec jde vždycky po starších... :D 

A co kdybych visela za ruku ze skály, kámen se postupně uvolňoval, podal bys mi ruku? Chtěla jsem vymyslet nějakej cool nadpis a jediné, co se objevilo v mé hlavě byl obrázek dívčiny visící ze skály

14. února 2011 v 0:37 Daily blabbering
thinking of the right words to say
Jsem si tak pročítala nějaké staré články, které jsem psala sem na blog a říkám si, že je možná dobře, že to nikdo nečetl. Je zajímavé číst to a vracet se v myšlenkách do dob, kdy jsem tyhle články psala, k emocím, které vedly k jejich napsání. A říkám si, tehdy jsem aspoň všechny (nebo alespoň skoro všechny) své pocity vykřičela na internetovou stránku, teď už si akorát nechávám valnou většinu pro sebe. Každopádně čtení těchto článků ve mě vyvolalo dosti zajímavé pocity. Byla jsem jen malá hloupá holka, která dávala svým problémům až příliš velkou váhu. Vždyť jsou i horší věci na světě. Jen malá holka, která ale měla jednu dobrou vlastnost. Ačkoliv ve velké spoustě článků si tato holka stěžovala, že se nemá komu svěřit, vždy to udělala aspoň v nějaké forě sem. Ať už v malé či vyplyvnutí všech svých myšlenek. Co dělá tahle malá holka teď, když trochu povyrostla? Teď už si nestěžuje, že by se neměla komu svěřit. Lidi tu jsou, ale problém je někde ve mně. Nějak se necítí, že bych se těmhle lidem mohla svěřit. Samozřejmě některé věci vychrlím bez problémů, ale jiné mi dělají obrovské problémy. Ale dost už od těchto negativních myšlenek. Vždyť námětem tohoto článku nemělo být nic negativního. Mám však takový pocit, že se to nechtěně změnilo už u nadpisu. 
Původně jsem totiž chtěla napsat, že ačkoliv mé články byly většinou plné nesmyslů, tak některý věci byly náhodou i docela cool. Líbí se mi třeba (a fakt doufám, že jsem to stvořila já xD) "Člověk je jako kniha. Někdy i po přečtení všech stránek stále nechápete." To by bylo asi vše xD
 A mám docela chuť napsat i krátké něco, co by šlo k tomu nadpisu, ale zas na druhou stranu už je dost hodin a pravděpodobně už bych měla jít spát, pokud plánuju být zítra funčkní. A taky pokud to nenapíšu teď, kdy mám odpovídající pocity, tak už to už nespatlu nikdy xD To je můj největší problém, co se týče psaní. (Když pomineme fakt zero talentu, chabé slovní zásoby, chudého způsobu vyjadřování, neoriginálních nápadů atd.) Pokud něco nenapíšu hned naráz nebo si aspoň nedám limit, který pak fakt dodržím, tak neexistuje šance, že by plánovaná povídka kdy byla dokončena.
A point toho článku, pokud kdy vůbec někdy byl, je navždy ztracen. Prostě píšu to, co mi signály z hlavy vyšlou do rukou. To, co mě právě napadne. Nehledejte hlavu ani patu, nehledejte smysl. Jediné, co můžete najít je chaos, nesmyslnost, protiřečení si...
Vždycky jsem opovrhovala lidmi, kteří používají spoustu duchaplných slov, aby tím nakonec nic nevyjádřili. A teď se stávám jedním z nich a vůbec mi to nevadí. Naopak, docela si to užívám xD Možná proto, že se nesnažím nikoho oslnit, jak si o mě někteří lidé myslně myslí. Samozřejmě, jsem člověk, který rád zanechává dobrý dojem, ale nemyslím si o sobě, že jsme přespříliš arogantní a neustále se snažím si něco dokazovat tím, že lidi dostávám do kolen. (Sry, ale nemohla jsem si pomoct, to sem nenapsat. Tohle mi řekla jedna moje spolužačka. Kdysi jsem o ní psala jako o Hvězdě...) 
Nedávno mě přepadla veliká myšlenka. Co je vlastně mottem mého žívota, čeho se snažím dosáhnout? A otázky těmto podobné. Prostě jsem hledala nějaký smysl. Velice dobře si totiž uvědomuju, že žiju v rutině. Neustále bez přestání opakuju stejné procesy a už ani nepřemýšlím proč. A ač jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nakonec jsem se stejně rozhodla ve svém rutinním životě pokračovat. Ouch, to zní, jako bych uvažovala nad sebevraždou xD Těším se na období, kdy se budu moct dělat, co chci. Jednat spontánně. I když...s mou obří leností to pravděpodobně skončí nicneděláním a koukáním do monitoru. Ale věřím, že po několika dnech by mě to přestalo bavit a šla bych něco dělat. A tam by začalo mé spontánní období. Chtěla bych mít prostředky na to, abych mohla uspořádat všechny cesty, o kterých jsem kdy snila. Anglie (i když už jsme tam byla, nebylo to ono), Amerika, Japonsko, Španělsko, konečně možná i můj druhý domov Vietnam (i když neumím skoro ani slovo), Argentina, Francie, Brazílie, Kanada, Rusko, Island, SAE, Itálie... Je tolik míst, kam bych se chtěla podívat a mým snem a doufám, že splnitelným je se na některé opravdu dostat. Nejlépe po maturitě bych chtěla udělat nějakou takovou tour, možná si třeba jet do nějaké z těchto zemí vydělat nějaké peníze (nejradši bych asi do Ameriky jako ségra) a pak ty peníze dát na další cestu. Šíleně moc bych chtěla do Japonska. Taky myslím, že měsíc v Anglii je taky docela splnitelný. Nejradši bych teď o prázdninách nebo příští rok jela na měsíc do Anglie, kde bych si improvla Angličtinu a pak po matuře jela na to svoje vysněné tour. Jenže...kde na to vzít a nekrást? Bylo by fajn mít nějakou brigádu, ale kde na to vzít čas? Nejlepší by pro mě bylo něco, co bych mohla dělat doma, něco s nastavitelnou pracovní dobou. Třeba něoc jako překlad. Dostaneš text, musíš ho do určité doby přeložit do dobře čtivé podoby...jo, to je má vysněná brigáda xD
No a řekla bych, že jsem se docela rozepsala, takže už to své neuspořádané kecání (můžete pěkně sledovat mé skoky v myšlení) radši ukončím, nahodím nějaký avatar, postnu článek a hurá do postele. Možná si ještě vezmu nějakou knížku :D