Červenec 2013

Shitty day...

13. července 2013 v 18:52 Daily blabbering
Takovej ten den, kdy je vám ze všeho pěkně zle. Literally je mi zle od žaludku. Jako by nestačilo, že jsem měla špatný den v práci. Ten pocit, kdy i lidi, co tu práci dělají pár dní, mají lepší výsledky než vy. Už se zas těším, až se to dozví šéf a bude mít ty poznámky, že se ode mě očekává víc. Hell, já od sebe očekávám víc, ale když tahle práce je hrozně nevděčná a opravdu záleží hodně i na štěstí. Prostě nezadaří se každý den, ale už mě sere, jak se mi poslední dobou nedaří. A poprvé se mi stalo, že už jsem z toho byla tak špatná, že jsem cítila, jak by se mi oči už nejradši zalily slzami. Připadám si sice pathetic as hell, když to píšu, ale stejně to nikdo nečte, takže whatever... A určitě se to zdá jako malá hloupost, což je důvod, proč si s tím ani nestěžuju někomu osobně, ale mně to teda vadí brutálně. Asi je to i dalšíma věcma, ale to jsou většinou věci, které se moc nedají řešit. Takové ty pocity, co jednou za čas prostě přijdou a pak zase snad odejdou. Jdu se na to asi radši najíst. A už se vidím, jak zas budu vypadat... ale teď je to asi jedno. Měj se světe, jdu sulkovat někam do koutku...

Sunny side up

8. července 2013 v 7:56 Daily blabbering
Ano, opravdu jsem pojmenovala článek podle jídla. Problem? If so, then believe that I don't care...
Blah blah blah...
Nějak ze sebe nedokážu nic jiného vypotit. Možná kdybych byla na sluníčku, tak by to pomohlo a vypotila bych toho víc. Trapné vtípky, které beztak nikdo nechápe, heh. Jsem nějak mimo a to už jsem měla kafe, čaj a docela velkou snídani. A nechce se mi nic dělat, jsem tak nějak v útlumu. To bude určitě zase v práci velice úspěšný produktivní den...


Nějak se začínám ztrácet v tom, co chci a kdo jsem. Nebo spíš kým bych chtěla být. Když jsem byla malá bylo to hrozně jednoduché. Člověk chtěl být vším a myslel si, že opravdu může. Ale jak dny, měsíce a roky plynou, člověk narazí na zeď tvořenou slovy realita. Je fakt, že život je takový, jaký si ho člověk udělá, ale ať si říká, kdo chce, co chce, je fakt, že prostředky jsou omezené. Nemůžete si prostě udělat vajíčko ve stylu sunny side up, když vám schází nějaká ta důležitá ingredience, třeba vajíčko. Říká se, že člověk nemá ztrácet víru a má jít za svým snem. Ale nikdo už ti neporadí, jak si vybrat ten správný sen. Aby byl reálný, aby naplňoval a aby tak nějak splňoval i očekávání ostatních. Přemýšlím, jestli jsem spokojená s cílem, jaký jsem si pro následující leta nastavila. A uvědomuju si, že tohle je jen whining, rambling článek without any point. Je to všechno zase na mě. Občas si říkám, že bych neměla tolik hledět na to, co si o mě myslí ostatní a věnovat se prostě tomu, co chci já. Ale uznejte, že je to trochu problém pro někoho, kdo prahne po uznání, pozornosti lidí. Pro někoho, komu děsně moc záleží na tom, co si o něm lidi myslí a nejhorší představa je to, že by failnul. Ten pocit, že bych v očích ostatních lidí klesla, to nechci nikdy zažít. A uvědomuju si, že tohle je přehnaná ambicióznost spojená se špetkou arogance a že právě tím můžu u spousty lidí klesnout. Další kámen úrazu je, že vlastně ani nevím, co chci. How can I pursue my dream if I don't have any... Tak nějak se poslední dobou cítím, že většina toho, co dělám, nemá pořádně smysl. Je to v podstatě tak, jak říká Artur Schopenhauer ve svém díle Svět jako vůle a představa, akorát by bylo jednodušší, kdyby si vůle konečně uvědomila, co vlastně chce :D (A teď jen doufám, že jsem ke správnému filozofovi přiřadila správné dílo a myšlení :D)

A po dlouhé době opět poslouchám Talenty a oplývá mě nostalgie a prázdnota zároveň. Jsem prostě messed up :D