Prosinec 2014

Uzavřená kapitola? Ze života za dveřmi

9. prosince 2014 v 23:22
Nedávno se mi zdál sen. Nebo že by to bylo v noci na dnešek? Už ani nevím.
V tom snu jsem tančila. Bylo to krásné. I přesto, že ten, s kterým jsem tančila byl Joffrey Baratheon z Game of Thrones. Ale nebyl to zlý Joffrey. Byl hodný, sympatický, usmíval se a radoval se ze své těhotné ženušky Margeary, která měla nádherné šaty a velikánské bříško.
Zas tak moc si z toho nepamatuju, ale vím, že jsem měla dlouhé růžové šaty. Byly takové té vyloženě holčičí světle růžové barvy, ale připadala jsem si v nich krásná. Asi moje snové já má rádo růžovou. Nebo spíš ví, že je to jedno z mála míst, kde si růžovou i rádo oblékne? Nikdo to nevidí a především to nevidí ani mé já v zrcadle?
Tančili jsme standard, nějaký swingový tanec. Možná to byl waltz, ale nemůžu si vybavit hudbu. Vím jenom, že jsem se cítila hrozně úžasně. Ve zdvihách jsem byla lehounká jako peříčko a všichni se na nás dívali a tleskali. A určitě to nebylo proto, že Joffrey je ve skutečnosti zlý a všem jim to nařídil. Určitě to bylo proto, že jsme prostě byli krásní a úžasní a...prostě úžasní, chápete?

No a asi to bylo vlivem toho snu nebo nevím, no prostě jsem dnes zavítala na stránky tanečního klubu, kde jsem působila, abych zjistila, že už tam vlastně nejsem a jedinými známkami po mé osůbce jsou fotky (většinou ne moc pěkné, protože jsem se nikdy neuměla moc tvářit) a pár výsledků, které ale stejně nikoho než mne asi nezajímají.
A při těch fotkách jsem zjistila strašnou věc. Už se nedokážu přenést do té atmosféry, jaká panovala na soutěžích. Už si skoro ani nepamatuju jedntlivé události zachycené na fotkách. Co víc, už se téměř ani nebavím s lidmi, s kterými jsem se denně vídala na parketě. A taky mám takový neblahý pocit, že ani mé tělíčko už si moc z toho tancování nepamatuje. Snad jen pár blbostí, co dělám při dobré nálady například při vaření nebo když jdu otevřít dveře. Jedna, dvě točky a neumětelsky se zastavit respektive upadnout.
Je to všechno úsměvné a depresivní zároveň. Vím, že do té části života už se fyzicky nikdy nevrátím, ale chtěla bych se tam aspoň umět přenést skrz vzpomínky (a samozřejmě, že jsem se v nějaké fázi psaní tohoto sdělení musela rozbrečet). Vypadá to ale, že postupem času i tato možnost pomalu mizí. Je to s věkem? Je to tím, že už prostě uplynulo dost času? Nebo je to prostě tak, že jsem se od této části mého světa distancovala? Zavřela dveře a nenamáhala se ani vzít občas za kliku a jen tak nakouknout? Že můj svět se momentálně skládá z něčeho jiného? Ze školy, co je protě jen škola a práce, která mě čím dál tím víc nebaví? Kde je to něco navíc?
A stop. Tudy to nepůjde. Takhle myslet nebudu. Během několika následujících týdnů se mám soustředit na učení, testy, zkoušky (taky bych asi měla nakoupit nějaké ty dary pod strom)...nemůžu vést tyhle existenciální debaty sama se sebou. Takže konec, happy thoughts a mějte se famfárově